Josef Fiala se narodil v 28. května 1967 v Plzni. V současné době bydlí v Říčanech u Prahy, pracuje v Kostelci nad Černými lesy. Autor věří v podvědomí, které spojuje souvislosti, na myšlenkové pochody, o kterých nemáme tušení, na odrazy duše vtisknuté do takových materiálů jako je bronz nebo nerez. Ruka sama sahá po nástroji, tvar je dávno předurčen, křivka na papíře má jen jedno možné zakřivení - tato automatika, se kterou si pohrává v ateliéru se zdá být nekonečná, bez hranic, rušená jen rychlým tokem informací této doby, v němž se nedaří myšlenkám ustálit v rovnovážném stavu a selektovat věci podstatné. Řízená náhoda, dalo by se říci o jeho práci. Daleko přesnější význam je touha. Touha poznat nepoznané světy tvarů a barev, nikým neobjevené a snad uložené někde na dně jeho duše… Příběhy nejen z kovu Skulptury Josefa Fialy (nar. 1967) zachycují jak pomíjivé okamžiky, tak i stálé konstanty života. Autor jim dal výraz od mystických momentů až po zdánlivě všední příběhy, jež jsou naplněny souzněním i konfliktem. Ať už se s Fialovo pracemi setkáváme v obecných interiérech, galeriích či soukromých sbírkách, vždy nalezneme prvotní záměr autora: podělit se o příběh. Shlédnout dnes průřez více než patnáctiletou sochařskou prací Josefa Fialy není dost dobře možné. Během roku vytvoří šest až devět skulptur, které spíše dříve než později nacházejí majitele. I navzdory této skutečnosti je ale možné vývoj Fialovy tvorby sledovat. S jistotou lze říci, že je pro ni určující především materiál ve shodě s ideou. Na začátku své tvůrčí cesty autor vyzkoušel hlínu i dřevo, následovně pak různé kombinace zmíněných s kovy. Nic ho ale neuspokojovalo. A tak těžiště Fialovo tvorby tkví v kovových skulpturách litých, kovaných, s povrchovými úpravami i v kombinaci materiálů. To vše s využitím osvědčených postupů i vlastních technologií neboli autorských technik. Formy ztvárnění jsou u Fialy rozmanité. Jednoznačně převažuje figurální pojetí, jež stojí blízko nepočetné skupiny nástěnných plastik. Je to proto, že se vzájemně prolínají a ovlivňují. A nejde vždy jen o blízkost v čase – Paralely lze nalézt i s dalekým časovým odstupem. Skulptura „Gesto“ (r. 2002) nachází svůj pandán v jednom z posledních děl Quo Cado z roku 2007. Variace postav v individuální formě mají také svoje souvztažnosti , ať už je to „Herec“ (r. 2002), Toreador (r. 2003), Anděl (r. 2004). Spojuje je osamocenost ve vypjatém gestu spolu s dramatičností okamžiku svébytně charakterizující jednu každou skulpturu. Naprostým solitérem je „Melancholik“ (r. 2006), Tak „málo“ hmoty a tak silný výraz! V jiné řadě stojí Fialovy skulptury „Setkání“ (r. 2003), „Dvojrole“ (r. 2003), opakující se motiv „Setkání“ (r. 2006), Průnik (r. 2006) a Karneval (r. 2006). Onu zmíněnou dramatičnost u předchozí skupiny zde Fiala přenesl na dvě postavy. Lze v nich nalézt harmonii a vyrovnanost. Skryté napětí je výrazem radosti už prožité nebo očekávané. Samostatnou, ale pevně nakročenou kapitolou Fialovy tvorby je nefigurální plastika. Z jednoho roku (2006) pocházejí tři díla „Osten“, „Slunce“ a „Spirála“. Na nich si autor osvědčil své schopnosti kombinovat materiály. A tak zde najdeme bronz, ocel, dřevo, zlato i parmskou břidlici. Nad takovými díly se potkávají znalci, sběratelé i galeristé. Dnešní doba na počátku 21.století stále častěji v nové umělecké tvorbě ruší nejrůznější omezení. Jedním z nejstarších a nejrozšířenějších byly: NEDOTÝKATI SE! NESAHAT! Jistě přetrvávají odůvodněné případy, ale nové umění se snaží k divákovi co nejvíce přiblížit a navázat s ním kontakt co nejužší. Právě z tohoto pohledu považuji za důležitý fenomén Fialovy tvorby smyslovou paměť autora. Ať už zvolíme kteroukoli z kovových plastik z uplynulých let, vyvolává v nás emoce svými postoji, detailním propracováním povrchu (zpracováním povrchu) a v neposlední řadě sdělenou hapestetickou zkušeností autora. Naprosto zřejmé, ať už vědomé nebo podvědomé využití hapestetiky je u figurálních děl z posledních let s názvem Setkání (r.2006), Triáda (r. 2006), Samotář (2007), Quo Cado (2007) nebo Triumf(2007). Když tyto řádky čtete, je už Josef Fiala ve svém tvůrčím zápasu a poznání opět o krok dál. Nevšímá si příliš uměleckého prostředí. Je to paličák, který trvá na své poetice, ať už se dotýká realistického vyjádření, symboliky či abstrakce. Do svého ateliéru nikoho nezve. Je to jeho hájemství: prostor ticha k přemýšlení, žáru výhně, ohlušujících ran bucharu a zvuků kovadliny, pachu kovu a chemikálií s šustotem kovových okují a pilin pod podrážkami bot. Konec minulého století v sobě notně přetřásl všechny „-ismy“, které od svého počátku až do konce vytvořil. Umělecká tvorba se s vědou a technikou vzájemně prostoupily a staly se interdisciplinárními obory. Nacházení nových technologií je dnes otevřenou stránkou současného umění. Týká se to i Josefa Fialy, který má své pevné místo mezi umělci této postmoderní doby. Praha, únor 2008 Ivan Kruis Josef Fiala was born on 28 May 1967 in Pilsen. At present, he lives in Říčany u Prahy and works in Kostelec nad Černými lesy. The author believes in subconsciousness, which interlinks the contexts; in trains of though, about which we have no idea; in the reflections of soul imprinted into materials such as bronze or stainless metal. The hand grasps a tool of its own accord; the shape was predestined a long time ago; a curve on a paper has the only possible curvature – this automation, with which he plays in his studio seems to be endless, without boundaries, disturbed only by the fast information flow of the times in which ideas are unable to get into a balanced stated and select the essential things. Managed coincidence – that is how his work could be described by some. Desire is a far more precise description. The desire to get to know unknown worlds of shapes and colours, never discovered by anyone and perhaps deposited somewhere at the bottom of his soul… Stories not only made of metal Sculptures of Josef Fiala (born 1967) capture both fleeting moments and permanent constants of life. The author gave them an expression from mystical moments to seemingly common stories, that are filled with both harmony and conflict. Whether we meet his works in common interiors, galleries or private collections, we always realize the primary intention of the author: to share a story. To see a cross section of the more than 15-year long sculpture career of Josef Fiala is not possible any more today. During the year, he creates six to nine sculptures, which rather sooner than later find their owner. Despite this fact, it is possible to observe how his works have been developing in the course of time. It can be surely said that what is determining for them is above all the material being in harmony with the idea. At the beginning of his creative path, the author tried out both clay and wood, followed by various combinations of those with metals. However, nothing satisfied him. And so the focus of Fiala's creation lies in metal sculptures: cast, forged, with surface workings and with combination of materials. This all while using both well-tried procedures and his own technologies or authorial techniques. Forms of externalizations by this author are varied. What is clearly predominant is figural conception, which stands near the not so numerous group of mural sculptures. The reason is that they interlace and influence each other. And it does not always mean closeness in time – parallels can be found even with long lapses of time. The sculpture „Gesto“ (year 2002) finds its counterpart in one of the last works Quo Cado from 2007. Variations of characters in an individual form also have their correlations, may it be „Herec (Actor)“ (year 2002), „Toreador“ (year 2003) or „Triumf (Triumph)“ (year 2007). They share solitude in an extreme gesture together with dramatic nature of the moment peculiarly typical of each individual sculpture. An absolute solitaire is „Melancholik (Melancholic)“ (year 2006). So „little“ mass and such a strong expression! In another row, there are located Fiala's sculptures „Setkání (Encounter)“ (year 2003), „Dvojrole (Double Role)“ (year 2003), the repeating motif of „Setkání (Encounter)“ (year 2006), „Průnik (Intersection)“ (year 2006) and „Karneval (Carnival)“ (year 2006). The mentioned dramatic nature of the previous group was here transferred by Fiala to two characters. One can find harmony and balance in them. The hidden tension is an expression of joy, either already experienced or expected to be experienced. A separate but firmly stepped into chapter of the Fiala's creative work is non-figural plastic art. Three works „Osten (Sting)“, „Slunce (Sun)“ and „Spirála (Spiral)“ come from one year (2006). The author verified his skills to combine materials on those works. And so we will find here bronze, steel, wood, gold and Parma slate. Connoisseurs, collectors and galerists meet in front of such art pieces. Current times, the beginning of the 21st century, more and more often cancel various restrictions in the new artistic creation. One of the oldest and most widespread were the following: DO NOT FINGER! DO NOT TOUCH! Of course, justified cases still remain, however, the new art strives to open itself as much as possible to the spectator, to familiarise with him/her as much as possible and to establish the closest contact. Just from this point of view, what I consider as an important phenomenon of Fiala's work is the sensual memory of the author. Whichever from the metal plastic art pieces from the past years do we choose, it evokes in us emotions not only by its attitudes, detailed elaboration of the surface (working of the surface), but also, last but not least, the communicated hapestetic experience of the author. The absolutely obvious use of hapestetics, may it be conscious or unaware, can be find in the figural works from recent years called Setkání (Encounter) (r.2006), Triáda (Triad) (year 2006), Samotář (Loner) (2007), Quo Cado (2007) or Úděl (Destiny) (2007). When you are reading these lines, Josef Fiala has already advanced one step in his creative effort. He does not notice the artistic ambience much. He is a stubborn man who insists on his poetics, may it concern realistic expression, symbolics or abstraction. He does not invite anybody to come to his atelier. It is his preserve: space of silence for cogitation, for blazing heat, for deafening hits of drop hammer and anvil, smell of metal and chemicals with rustle of metal forge scales and metal filings under the soles of shoes. The end of the past century shook very much all the „isms“ that it had created since it beginning to its end. The artistic creation and science and technology interlaced and became interdisciplinary fields. Finding new technologies is today an open side of the contemporary art. This also concerns Josef Fiala, who holds a firm position among the artists of these postmodern times. Prague, February 2008 Ivan Kruis
	www.fialasculptures.cz e-mail: fialasculptures@email.cz