Jak jste se dostal k tomu,že jste začal dělat sochy?
To je trošku delší historie. Na počátku byla asi potřeba okovat koně. NA to jsem si pořídil nějaké věci – jako na kovařinu a postupně se z toho vyvinulo to, co se vyvinulo.

Ovlivnili Vás v tom nějak rodiče nebo jste na to přišel sám?
Absolutně neovlivnili, i když maminka moc hezky kreslila a otec je výborný modelář. Takže tyhle spoje tam nějaké asi jsou, ale myslím si, že to je to podvědomí.Vždycky se mi umění líbilo, i když jsem ho nevyhledával… Vždycky se mi líbily plastiky, ale absolutně jsem o tom nic nevěděl a nevyhledával jsem to. Pak se to ve vás nějak spojí a díky tomu, že jsem se naučil ten kov trošku ovládat, napadlo mě co kdyby se z toho nechalo udělat něco víc.

A vy jste začal stejně nějak později s tou kovařinou?
No, když mě bylo těch pětadvacet, šestadvacet let.

Co vás na té hmotě láká?
Zkoušel jsem to z hlíny, zkoušel jsem dřevo, zkoušel jsem různé kombinace kovů s těmihle materiály, ale nějak mě to prostě neuspokojuje. Myslím si, že já jsem člověk, kterej bude dělat jedině tyhle kovový věci.

Děláte hodně velké věci?(alespoň, co jsem viděla)
Není v tom žádný úmysl. Zatím je prostě takhle dělat můžu, proto je takhle dělám. Motivy jsou figurální, a moje třeba nástěnné plastiky se prolínají do té figury a zase zpátky.

Ono to má všechno takovou krásnou linii.
No linie to je o té křivce. To si myslím, že byla dlouhodobá studie, ať už od napodobování barokních volut až po to, co vidíte dneska.

Proč jste tak skromný?
Ale to není o tom, že bych byl skromný. Prostě buď ty věci děláte nebo o tom mluvíte.

Pociťujete, že by Vám chybělo vzdělání akademické?
Jsou chvíle, kdy si myslím že ano, ale ty se potom vynahradí tím, když se to zrodí a myslím si, že je to všecko otázka citu nikoliv vzdělání.

Jaké to jsou chvíle?
Tak člověk tápe,neustále v tom umění tak se hledá, hledá, hledá a hledá. Jsou chvíle, kdy si říkám, tak a teď nemáš to vzdělání a nikdo ti o tom nikdy nic neřek, teď nevíš jak dál.Ale už jsem zvyklej, že časem – za měsíc, za týden, za půl roku se to zase samo upraví, vrátí do starejch kolejí, člověk vymyslí další postup, další novou věc..

Budete mít nějakou další výstavu?
Tak já doufám, že se toho ještě dožiju, nějaké další výstavy. Mám v hlavě takový projekt,
Svůj – asi 10 soch, ty bych za ten rok chtěl realizovat. Prozatimní název je zatím samota.

Jste sám?
Každý jsme sám v sobě. A snažíme se nějak ze sebe ven. Někomu to jde, někomu ne.

Vám to jde?
Střídavě oblačno.

Kolik váží takový sochy?
Ty nejmenší 5 kilo až těch sto kilo.

Kde tyhle velké sochy děláte? U Vás v ateliéru?
Ano, v atelieru mám výheň,buchar, autogenní sváření, wolframové sváření, kovadliny, … stále je to ještě kovárna.

Já jsem nebyla v žádném ateliéru, kde by se dělaly sochy z kovu.
No, je taky pěkný mazec. Protože, když s tím člověk má 20 – 30 – 50 krát denně otočit. Postavit, je to docela velkolepý náraz na mojí fyzičku…ale tak nějak se to zvládá

Působíte jako pohodář. Možná nejste.
To nejsem, rozhodně.

Jste vzteklý?
Tak při té kovařině trochu té cholerie neuškodí.

Jste šťastný?
Ne

Proč?
Kdybych byl šťastný, tak bych nedělal to, co dělam.

Počkejte, ale ty sochy jsou krásný.
Tak možná to moje štěstí leží tam v těch sochách.

Co tomu říká vaše žena?
Je to pochopitelně o nervy. Když máte nějaký vztah – manželství, děti, manžel umělec, no musí to být bezvadný. Asi bych to nechtěl votočit.

A jakej máte vztah k životu?
Někdy to beru jako dobrej vtip.

V hospůdce U Pinkasů jsem si povídala se sochařem Josefem Fialou. Sylva Legnerová.